pierre.cz

Po včerejším vařícím fiasku, který jsem ještě dnes dojídal v práci k obědu, jsem se rozhodl znovuzískat čest. Koupil jsem losos v Makru, kde mne 600g stálo 150Kč, což je sympatická cena. K tomu jsem koupil zmraženou mexickou zeleninovou směs. Losos jsem hodil do trouby a ke konci jsem ho polil svojí tajnou hořčično-medovo-česnekovou zálivkou. Na pánvi jsem opekl zeleninu a voi-lá. Výsledek byl bájový. Minimálně Bára si mlaskala štěstím.

Nicméně před mým kuchařským veledílem jsem se byl proběhnout na 4 km na své oblíbené trase podél Labe. Bára vedle mne jela na kole a různě mne motivovala a celkově to bylo fajné. Trasu dávám na inspiraci.

Tak jo. Dle minulého příspěvku jsem si koupil suroviny a opeču si kuře s mixem zeleniny (lilek, cibule, dva druhy papriky, žampióny). Vše nakrájené na kostičky. Jenže ouha. Zelenina se mi nevešla pořádně do pánve a čučela ze všech stran.

„Tak takhle to teda moc neopeču a budu to jíst syrové!“ problesklo mi hlavou. V záchvatu demence jsem to všechno zalil vodou a defakto z toho na krátkou chvíli udělal takové řídké lečo.

„Co s tím?“ říkám si když první vlna adrenalinu odplula a já zjistil co jsem to vykonil. Jediné rozumné řešení, které mi přišlo rozumné bylo nechat vodu vypařit. Tak čekám a čekám a než jsem se dočkal, tak z leča byl takové cosi.

Dle obrázku je jasně vidět, že vzhled je tristní, avšak chuť docela ušla. Nicméně poučení je jasné. Příště dle nějaké kuchařky a především lépe! :-)

Již déle jsem přemýšlel kam se svými triatlonovými pokusy směřuji. Proč se neustále hlásím na triatlony a snažím se ze všech sil nebýt poslední. Jaké zvrhlé potěšení získám z toho, že porazím alespoň jednoho soutěžícího. A zjistil jsem, že chci více.

Chci dělat triatlony na lepší úrovni a pro to je nutné mít nějaký cíl, ke kterému bych chtěl vzhlížet. A jelikož je to triatlon a čem tu mluvíme, je jasné, že existuje jen jedna meta (nebo respektive mekka) a to Ironman na Havaji (3,86km plavání, 185km kolo, a maraton).

Je jasné, že cesta to není na jeden den, měsíc, rok. Ale postupně bych se k tomu chtěl dopracovat. Časem.

Nicméně prvním krokem je definování pravidel:

1) Omezení alkoholu – je toho opravdu poslední dobou dost, takže tohle je první a důležitý krok. Zatím si dávám limit dva alkoholické dny v měsíci

2) Zlepšení stravovacích návyků – chtěl bych se naučit lépe jíst. Tohle bude zřejmě největší problém, protože je to něco s čím bojuji celý život.

3) Zapracování na vytrvalosti – tuto sezónu jsem mákl na své fyzičce, ale je to pořád prd. Ne na rychlosti, na vytrvalosti. Tréningy jsou hrozná nuda, ale je to potřeba, protože je to základ.

Samozřejmě další věci budou následovat, ale myslím si, že tímto je dobré začít.

Listopad se z pohledu sportění povedl. Běhám teď víceméně jen deseti-kilometrové trasy. Je to docela vyvážená kombinace náročnosti, nezničení si zdraví a splnitelnosti. Tedy, když nás s Jirkou nenapadne jet do Adršpaských skal a tam jak kamzíci deset kiláků poskakovat po kopcích, to si pak člověk zase jednou sáhne na maximálku svých současných sil.

Taky už bydlím v Praze, což je (jak jsem ostatně věděl již dávno dopředu) peklo. Sanitky, tramvaje, ožralí kolemdoucí, sexuchtiví sousedi a další rušivé elementy mého spánku mi nedodávají zrovna chuť tady zůstat dlouho. Ovšem fakt, že můžu do práce vstávat o hodinu později a že neplatím za benzín je zatím příliš lákavé na to, abych si vymýšlel nějaké alternativní řešení.

Jo a musím si koupit lampičku, vím přesně kterou, ale nějak se mi nedaří ji nikde sehnat. Máknu na tom a dám vám vědět jak to dopadlo, protože jak zřejmě správně předpokládám, všichni chtějí vidět lampičkový happy end.

Dneska jsem byl na Author Cupu, což je závod horských kol v Jizerských horách na 63km. Co jsem ovšem netušil je to, jak moc vážně to tam všichni berou. Já jsem přijel na kole, které táta někde vyhrabal bo bývalém nájemníkovi a oblečen do trička a triatlonového oblečku. Na druhé straně všichni ostatní vypadali, že jsou na přehlídce nejmodernějích textilních a bicyklových technologií. Co jednotlivec to výbava v ceně mého auta. Nu nic říkám si, jako vždy to vybojuju nadšením a nezdolností. Trochu mě teda zamrzelo, že jsem nezkontroloval nafouknutí pneumatik a zjistil jsem, že přední duše je dost vyfouklá. Vzal jsem to tak, že zatímco všichni jednou na EASY mód já jsem si to dal na NIGHTMARE :-) Rozjeli jsme se a reliéf vypadal přibližně takto: Nahoru, nahoru, dolů, nahoru, nahoru, nahoru, křeče, nahoru, nahoru, strž dolů (opakující se v pravidelných cyklech). Na 40tém kilometru si říkám ou je, to už dojedu a za chvíli slyším pssssssss. Samozřejmě jsem píchnul a samozřejmě jsem neměl náhradní duši. 23 km od cíle a pěšmo. Naštěstí mě zachránila moderní technika a díky navigaci a Gmapám jsem našel zkratku. Teda do té doby než jsem narazil na křižovatce na dědu hříbečka, který mě (a ještě jednomu nešťastníkovi, který dopadl podobně) ukázal zkratku. Nemohlo to skončit nijak jinak, než že jsme se ztratili v lese. Na druhou stranu jsem si s tím chlápkem měl dost času pokecat a vytvořili jsme si dočasné přátelství (dočasné proto, že když jsem mu vysvětlil, že s rozbitým řetězem nemusí jít z kopce pěšky, ale může se vést a od té doby jsem ho neviděl). Trmácel jsem se tedy zase sám, a trvalo další hodinu (celkově tedy tři) než jsem se dolopotil do cíle. Převlíkl jsem se a hurá na párek a pivo zdarma. Vlézám do prvního stanu a suveréně přistupuju ke švédskému stolu, nebudu vás napínat, než zjistili, že ve VIP stanu nemám co dělat, stačil jsem jim sežrat celkou klobásu :-) Po tom co mě vyhodili došel jsem si teda do socka stanu pro párek a Birell. S nadšením jsem přijal nabídku výměny párku za guláš a zase všechno bylo fajn :-)

Z dnešního dne jsem si vzal tyto poučení:

1) Vem si náhradní duši (pumpička by taky byla fajn)

2) Nevěř radám záludným dědulům

3) Jestliže zjistíš, že jsi ve VIP stanu a nemáš tam co dělat, použij své kapsy

Přídávám i fotky. První jsem nazval „Ztracen ve fotogenickém lese“ a druhou „Co tě nezabije to tě posílí“ :-)