pierre.cz

Není nad to si zpestřit pondělní ráno cestou do práce na kole. Tato akce sice probíhá v květnu, ale bohužel kvůli povinnostem (a lenosti) jsem se k tomu odhodlal až teď. A bylo to boží! Navzdory tomu, že jsem silně podcenil trasu, zastávky na kochání, ztracení a urgentní odskoky na záchod, takže jsem dorazil do práce o hodinu později, než jsem plánoval.

Na pátou budíka a v půl šesté jsem již byl v pedálech. Bylo příjemně, ikdyž trochu z rána frišno. První hodinu jsem překvapivě nikoho nepotkával a až na nepříjemně hrbatou cestu za Ostrou cesta docela ubíhala. Za Čelákovicema jsem uhnul na epesní cyklostezku směr Praha, která protíná mega buržo vesnici Zeleneč. Pak trochu auto-dramíčka u Horních a Dolních Počernic a pak velmi překvapivě hezké a klidné polní cestičky podél jižní spojky (kdo by to na Prahu řekl, že?). No poté jsem někde blbě uhnul a stanul jsem tam kde jsem nechtěl – na jedné z nejfrekventovanějších křižovatek v Praze (u ulice U plynárny), tak jsem se tvářil že jsem motorka a docela to prošlo :-) No a pak kopeček na Vyskočilovu, sprcha v Brumlovce (potkal jsem se tam s naším Generálním, tak jsem se tvářil neO2ovsky, abych se nedostal do průšvihu :-)) a za odměnu kávičku od Costičky.

Zítra mne čeká to samé, ale opačným směrem. Naštěstí mne nebude hnát časová tíseň a budu vědět (snad už) kudy kam.

V rámci rodinné pohody jsme s Verčou vyrazili na Hospital Kuks a já si při té příležitosti zaběhl i noční kros na 10 km, který se vybíhal ze zámku.

Začátek byl skvělý, držel jsem vysoké tempo a držel se samých krásných hubených lidí, tedy než přišel mega obří a dlouhý kopec. Tam jsem trochu ztratil, ale stále jsem byl ve vybrané společnosti. Tedy do té doby, než mne zastihla mega hnačka a já se musel rychle odebrat do lesíka.

Po návratu jsem se přidal do skupinek mamin, ale pořád tempo dobré. Bohužel jsem se musel neustále běžet těsně před někým, potože mé světýlko už příliš nesvětýlkovalo a já viděl kulový. No a to se mi stalo osudným, protože při seběhu jsem si vyvrkl kotník a dlouho jsem to rozdýchával.

Tím jsem se dostal do skupiny „Jdeme si to užít, přece se nikam nebudeme hnát“. Zkousl jsem hrdost a držel jsem se jich, ostatně nic jiného mi nezbývalo protože jinak bych stejně na cestu prd viděl. Trochu mi zvedlo náladu to, že při finálním výběhu kopečku na Kuks jsem předběhl koho se dalo.

V cíli na mne čekala Verča s pečenou kýtou a Birrelem, takže vlastně všechno dobře dopadlo. Tedy až na ten kotník, který jsem za sebou táhl jako Quasimodo.

V červenci se konal další ročník závodu Pálava Race. Oproti minulému roku dorazilo dvojnásobné množství závodníků, plus závod byl součástí Českého poháru. To mělo za výsledek, že dorazili samí namáklí sportovci, kteří (shodou náhod) dostali místa naproti mému a Milanovu kolu. Bylo to super, protože jednak jsem mohl očumovat jaké mají vybavení, jak si připravují věci a i jsme se dostali do záběrů ČT při rozhovorech :-)

S Milanem jsme docela trénovali, tak jsem byl zvědav jak dopadneme jak časově, tak v porovnání s ostatními. Předzávodní přípravu obzvláštnil prudký déšť a vichr z hor, což zapříčinilo, že organizátoři zkrátili plávání o 300 metrů, aby se nikdo neutopil. Je pravda, že při plavání jsme překonávali půlmetrové vlny, které nebyly úplně příjemné. Nicméně povedlo se mi mít pár minut náskok před posledním a navíc jsem zapojoval kraul výrazně více, než jsem čekal. Bylo fajn vidět, že tréning nese své ovoce.

Po přechodu na kolo se ovšem výrazně zhoršilo počasí. Déšť, vítr, kroupy, zmrzlé prsty a stále nevychytaný posed na hrazdě, to všechno mně zpomalovalo. Suma sumárum, předjeli mne všichni. A to i s průměrnou rychlostí přes 27 km/h. Hm. Tady mám ještě co zlepšovat, navíc Milanovo nové karbonové kolo vypadalo táááák krásně.

Při běhu začal foukat vítr ještě víc (nějakým způsobem) a společně s deštěm jsme při běhu na hrázi trpěli jako psi. Bylo fajn, že ti pomalejší se dočkali na závěr závodu i trochu toho sluníčka, takže jsme se příjemně ohřáli a uschnuli. Při běhu se mi nepodařilo nikoho doběhnout, navíc poslední kilometr za mnou jela motorka se záchranářem, zřejmě mi nevěřili, že jim tam někde nespadnu do příkopu vyčerpáním :-) Nakonec v cíli čas 6h:45m a suveréně poslední, což mne mrzí čím dál tím více. Příjemné bylo, že oproti předešlým polovičním ironmanům jsem nebyl po skončení na kaši a cítil jsem, že ten závod byl ve výrazně větším komfortu, než minulé roky – na tomto by se dalo stavět.

Nicméně předsevzetí pro příští rok! Odmítám být již poslední!

Tento týden jsem identifikoval pouze jedno riziko, které by mohlo ohrozit můj start na víkendové Pálava race a to zápas ve squashi. A jelikož vše proběhlo bez problémů říkal jsem si, jaká je to paráda. Až tedy do čtvrtka – přízemní mrazíky (uprostřed srpna!) způsobily, že mé tělo zvyklé na trochu jiné teploty ochuravělo.

Ou nou. Takže včera čajíčky, Céčko, paralen a hupky dupky do postele. Dnes jsem se probudil sice se škrábáním krku, ale alespoň odezněla taková ta nemocná únava, která je opravdu nepříjemná. No nicméně stále mám ještě dva dny na vykurýrování, tak uvidíme.

Každopádně dnes jsem si koupil Držák na kolo Elite Skekane, protože minulý rok byly občerstvovačky každých 30km a já jsem neskutečně zabrečel se svým jedním bidonem. Takže letos vyrážím se třemi a věřím, že to bude výrazně lepší (už minimálně proto, že hlásí o 10 stupňů méně než minulý rok).

Konopáč mám rád. Ač triatlon vzdáleností krátký, je to snad jediný závod, kde se do kopce i plave! Respektive dvakrát se z vody vybíhají schody a poté se opět skáče z hráze do vody. Ukázal se i Tesák s prckem a Janou, takže příjemný pokec byl zajištěn.

Počasí nám přálo, protože nebylo ani vedro ani zima a tak jsme mohli do závodu dát vše – což na celkovém převýšení 500 metrů lze relativně jednoduše. Dokonce se mi povedlo i někoho předjet na kole, což se mi příliš nestává a je to příjemná změna. Na posledním kilometru jsem předběhl i nějakého nešťastníka s křečemi a v celkovém čase jsem se oproti roku 2014 zlepšil o 5 minut. Je příjemné vidět za svojí prací i nějaké výsledky – ikdyž křest ohněm bude až příští týden Pálava – respektive můj cíl se vejít do 7 hodin.

Po dokončení jsme si dali zasloužený řízeček a probrali všechny závodní dobrodružství. Mne třeba neskutečně rozčilovalo, že při skoku z hráze do vody mi padaly brýle a horko těžko jsem si je nasazoval. Pitomé.