pierre.cz

Ou jes! Letos opět na půl Ironmanu v Zell am See. Na tento rok jsem si dal víceméně jediný cíl – neslézt z kola na giga mega 15km kopci, kde slejzá půlka startovního pole (včetně mě poslední tři roky). Petře to dáš, jsem si řekl a tak jsem to i udělal. Sice to bolelo a asi jsem se na tom zničil na zbytek závodu, ale ten pocit, kdy předjíždím na mé trochu lepší Libertě ty borce s namakanými koly za dvě stě litrů, který je tlačej do kopce, je k nezaplacení. No a pak už to jenom dojet se ctí, myslím, že se mi to docela povedlo i díky faktu, že poslední 3 km běhu začalo mrtě pršet a já jsem se bál, že mi potřetí za sebou zruší závod, tak jsem si podruhé řekl, Petře do dáš! Předběhl jsem nějakého děda, který se evidentně v té vodě po kotníky rochnil a s mocným řevem a gestikulací jsem doplaval do cíle! Všeho všudy, boží. Děkuji Kátě za úplně nejvíc boží ceremonii na konci a teď už jenom blažený spánek. A děkuji Verče, za distanční podporu a trpělivost s mojí absencí.