pierre.cz

Letos jsem si po letech dopřál Author Cup v Jizerkách. Počasí nám přálo a tak jsem se vele-tešil. Přípravy nebyly nikterak monstrózní, jen jsem z kola sundal dětskou sedačku, aby se mi lidi nesmáli, že jsem po trase ztratil dítě :-)

Ráno kolem šesté budíček a jede se směr Bedřichov. Na Shellce klasická kávička a menší terminologická dišputace s místní obsluhou zdali v ruce držím slevovou kartičku nebo lísteček. Po příjezdu vyndavám bicykl a nasazuji přední kolo, které se ale netočí kvůli zaseklé brzdě. WTF. No nic, odepínám brzdu a sedám na kolo směr registrace. Při prvním kopečku zjišťuji, že nejde přehazovat na nižší stupně, ou nou. Nevadí, pořešíme, nějak. Dostávám číslo a kartáč, že si nepamatuji svoje startovní číslo. Jedna irelevantní dišputace denně stačí a tedy paní s úsměvem ignoruji. S číslem vycházím ven a co nevidím. Author tam má svůj svatý stánek, kde (zdarma) opravuje kola. Ou yes, přesně včas. Vybírám si nějakého kmeta a říkám mu o svých potížích. On se na kolo z dálky podívá, sem klepne, tady foukne, támhle stříkne a tvoe všechno funguje. Velebím ho a označuji ho za spasitele a kouzelníka. On, vědouc si svých nadlidských schopností, jen lehce přikývne a jde se věnovat ostatním nešťastníkům. Na startu jsem úplně vzadu, přesně tam, kde se cítím doma. I zde ovšem mé kolo a úborek vypadá jak z historického magazínu. Všichni mají profi oblečky s nápisy Tinkoff-Saxo profi ultra team a já mám šustáky od vietnamců, aby mi nefoukalo na kolénka. Není to o hadrech, ale o hlavě říkám si a všechny častuji úsměvem.

Je tady konečně start a po půl hodine projíždím startovní bránou. Cesta byla fajná a díky mé strategické pozici špindírů jsem dostal skvělou příležitost předjíždět ostatní (minimálně proto, že za mnou už prostě nikdo jiný nebyl). Do kopců křičím „Neslezu!“, aby všichni věděli, že nehodlám slézt z kola a že mají uhnout, protože evidentně jede šílenec. Cesta ubíhá parádně, sluníčko svítí a kilometry ubíhají. Na třicátém je drobná krizička, páč mne bolí zadek, nicméně pak pochopil, že neslezu, tak dal pokoj. Na 45tém z ničeho nic slyším nějaké divné zvuky (myšleno divné-divné, né standardní divné, které mé kolo produkuje průběžně) s hlasitým křup. Ou nou! Zastavuji a koukám, že můj nosič drží na jednom šroubu (ostatní koukají, proč proboha na ten závod beru nosič, ale to je jiná story). Třicet kiláků do cíle se mi fakt nosič na ramenou vozit nechce a tak volím tajnou skrýš, do Google map si zanáším připínáček s tím, že po závodě se pro to stavím. Je to natolik geniální nápad, že ho hned musím poslat Verče, která se mi směje. Odhlehčen vyrážím dál k občerstvovačce. Přijíždím a jsem svědkem souboje o poslední Miňonky. Jsem z toho zoufalý, protože na ně jsem spoléhal. Najednou můj šestý Miňonkový smysl mne zavede do tajné výdejny sladkostí a než to zpozorovali ostatní, už jsem v sobě jich měl celou nálož. Spokojen odjíždím. Je 52 kilometr a já si uvědomoji, že jsem se vlastně nepodíval kolik ten závod vůbec měří. Matně si pamatuji kolem 70km a k této myšlence se upínám. Miňonky mezitím působí a já jedu jako drak. Na 65km chci ještě přidat, ale slyším z dálky hudbu a hlahol. WTF! Už je prý cíl, což se nerýmuje s mojí původní představou 70 kilometrového závodu a připadám si trochu ošizen. Nicméně gulášek s čajíčkem v cíli mne obměkčil a já se mohu vesele vydat pro svůj nosič.

Sedám do auta a do navigace dávám špendlíček. Projíždím asi tři zákazy vjezdu a u posledního, nejvýhružnějšího, musím s autem zastavit. Jako ještě 2,5km k tajné skrýši? Vyndavám kolo a tedy jedu hledat poklad s navigací v ruce. Do kopce. Do nekonečného kopce. Prskám, ale štastně se shledávám s nosičem. Nakonec u auta nestojí ani policajti, ani nasraný hajný, tak sedám a jedu co nejdřív pryč. Domů už je to zkopečka, takže paráda. Suma sumárum i přes drobné neřesti musím říct, že to bylo super a snad si to ještě jednou někdy zopakuji.