pierre.cz

V neděli byl v Horních Počernicích skoro-olympijský triatlon, na který jsem se docela těšil a to už z toho důvodu, že od posledního triatlonu uběhl více než měsíc a já začal zakrňovat. Na startu jsme se sešli v standardní sestavě Já, Jirka a Láďa, kdy jsem si dal ambiciózní cíl Láďu porazit.

Minulý rok se mi tady líbilo už jen kvůli pěkné běžecké trati, která vede téměř celá po lesních cestách. Letos se sešel solidní počet startujících a i startovní balíček potěšil. Start byl po kotníky ve vodě místního kačáku (gurmán by vodu chuťově označil jako lehce bahnitou). Ovšem kolo bylo masakr, spustil se déšť a vzhledem k tomu, že jsem nikdy na silničce v pořádném dešti nejel, tak mne poněkud překvapilo, že nemám ani já, ani ostatní, blatníky. Skončilo to tím, že jsme všichni byli promočený od hlavy k patě. Navíc na základě pozorování letošní Tour jsem věděl, že hlavně nezatáčet na mokré bílé barvě na silnici. Výsledek byl ten, že jsem jezdil do zatáček jak připosraný.

Běh byl překvapivě velmi uvolněný (tedy až poté co se mi do nohou dostala nějaká krev, páč obávám se, že mé cyklistické boty nejsou úplně Ťip-Ťop). Nicméně po zcitlivění noh jsem si mohl vychutnat novou bájovou běžeckou obuv – jako v pokojíčku. Na trase je pár kopečků, které ale při správném tempíčku jdou vyběhnout. Oproti minulému roku mi tam chyběla sympatická holčina u paty nejvyššího kopce, která mne každé kolo motivovala – Tak co? Už poslední kolo? Ne? Tak makeej!

Ve výsledku jsem Láďu nepřeběhl, ale dokončil jsem o 21 minut rychleji než minulý rok, což je super. Ani mi nevadilo, že při tombole vytáhli snad všechny čísla, kromě mého. S radostí jsem dopsal uplavané/odjeté/uběhnuté kilometry do mého tréningového deníčku a nadlábl se rýžovým nákypem, který Verča připravila.