pierre.cz

Minulý rok, když jsme s Tocem byli na krutopřísném pochodu, tak jsme narazili na neznačené rozcestí, které by nás (nebýt navigace v mobilu) dokonale zmátlo. Rozhodli jsme se, že se příští rok vrátíme a vztyčíme vlastní rozcestí.

Plán to byl jednoduchý, realizace o poznání méně. Návrh rozcestí, bloudění v Hornbachu, řezání pilkou do krve, barvení, tvorba popisků (díky Verča Čížková) a stříkání lakem na vlasy.

Nicméně! 27.6.2020 byl ten den, kdy jsme měli vyrazit. Toto jsou zápisky účastníka krutopřísného pojezdu 2020.

5:00 (0 km) – Nemohu dospat. Krutopřísný pojezd se blíží.

7:30 (0 km) – Nasnídán, vykoupán a plný nadšení vyrážím směr Sadská. Sluníčko svítí a dokonce předpověď hlásí místo bouřek polojasno.

8:00 (12 km) – Sadská. Vyzvedávám Toca a nutím jeho mamku, ať nás vyfotí. Paní Černá se diví, na co mám motyčku, kladívko a dvoumetrovou fošnu. S nadšením ji to vysvětuji.

8:40 (20 km) – Toco čuchá ke kytkám a snaží se zjistit zdali nesmrdí myšinou, protože (podle všeho) myšinou je cítít Bolehlav Plamatý. Zajímavá, ikdyž irelevantní informace.

9:30 (32 km) – BAHNO. NIC NEŽ BAHNO. Jízda na hraně možností a sil.

12:00 (48 km) – Koupačka a Toco usíná. V místním kiosku si dávám cestovatelskou klasiku – párek, chleba a hořčici. Místní dědulín co obsluhuje kiosek to měl solidně businessově vymyšlený. Byl neskutečně zpomalený, ale na druhou stranu svým žoviálním přístupem dal zákazníkům dostatek času na to, aby si sami uvědomili, že si vlastně ještě chtějí objednat něco dalšího.

asi 13:00, ztratil jsem pojem o čase a prostoru – hodinu tlačíme kola do kopce. Z krutopřísného pojezdu se stává krutopřísný potah.

14:00 (54 km) – Výstavba rozcestí! Připravujeme si propriety a stavíme naše dílo. Překvapivě vše jde podle plánu a nic (snad kromě ukotvení) nám nebrání dokončit úkol. Fotíme sebe, rozcestí, sebe a rozcestí a rozesíláme našim rodinám, jaké to šikovné mají syny.

14:50 (62 km) – Druhá koupačka. Toco zase spí. S pomalým dědou jsme už důvěrní kamarádi. Dávám si kafe a pivo, než se Toco vzbudí. Nějaká paní si tady zaparkovala koně a šla na pivo. Naprostá pohoda.

15:00 – 18:00 – Šlápli jsme do pedálů. Kromě krátké zastávky v Bille pro vodu nic zajímavého.

18:00 (99 km) – Sadská. Předávám Martina paní Černé do ošetření a vydávám se směr Poděbrady

18:40 (111 km) – Domov! Žena mne vítá Aperolem a špagetami. Ráj na zemi. S nadšením jdu společně spát s Lily.

Suma sumárum – 111 km, 11h23m, 3900 kCal, 1200m převýšení a dva šťastní muži

Mám rád svoji práci, specificky relativním způsobem mne i naplňuje a jsem v ní dobrý. Ale připadám si jako slepička v kleci, která musí pravidelně produkovat vajíčka. A pak, z ničeho nic, slepičku pustí z klece a ukážou ji dvorek a louku a modré nebe. Ano, slepička pořád musí snášet vajíčka, ale je jí dobře. A pak znenadání pan farmář nesmlouvavě rozkáže, ať se slepička vrátí do klece. A slepička, ač viděla nebe, zažila čerstvý ranní vánek a hřejivé sluníčko, tak se do klece, třeba i s úsměvem, vrátí. Slepička má totiž rodinu, kterou miluje a dům který je potřeba zaplatit. Ale pane farmáři, nenechte se úsměvem slepičky mýlit.

Letos jsem si po letech dopřál Author Cup v Jizerkách. Počasí nám přálo a tak jsem se vele-tešil. Přípravy nebyly nikterak monstrózní, jen jsem z kola sundal dětskou sedačku, aby se mi lidi nesmáli, že jsem po trase ztratil dítě :-)

Ráno kolem šesté budíček a jede se směr Bedřichov. Na Shellce klasická kávička a menší terminologická dišputace s místní obsluhou zdali v ruce držím slevovou kartičku nebo lísteček. Po příjezdu vyndavám bicykl a nasazuji přední kolo, které se ale netočí kvůli zaseklé brzdě. WTF. No nic, odepínám brzdu a sedám na kolo směr registrace. Při prvním kopečku zjišťuji, že nejde přehazovat na nižší stupně, ou nou. Nevadí, pořešíme, nějak. Dostávám číslo a kartáč, že si nepamatuji svoje startovní číslo. Jedna irelevantní dišputace denně stačí a tedy paní s úsměvem ignoruji. S číslem vycházím ven a co nevidím. Author tam má svůj svatý stánek, kde (zdarma) opravuje kola. Ou yes, přesně včas. Vybírám si nějakého kmeta a říkám mu o svých potížích. On se na kolo z dálky podívá, sem klepne, tady foukne, támhle stříkne a tvoe všechno funguje. Velebím ho a označuji ho za spasitele a kouzelníka. On, vědouc si svých nadlidských schopností, jen lehce přikývne a jde se věnovat ostatním nešťastníkům. Na startu jsem úplně vzadu, přesně tam, kde se cítím doma. I zde ovšem mé kolo a úborek vypadá jak z historického magazínu. Všichni mají profi oblečky s nápisy Tinkoff-Saxo profi ultra team a já mám šustáky od vietnamců, aby mi nefoukalo na kolénka. Není to o hadrech, ale o hlavě říkám si a všechny častuji úsměvem.

Je tady konečně start a po půl hodine projíždím startovní bránou. Cesta byla fajná a díky mé strategické pozici špindírů jsem dostal skvělou příležitost předjíždět ostatní (minimálně proto, že za mnou už prostě nikdo jiný nebyl). Do kopců křičím „Neslezu!“, aby všichni věděli, že nehodlám slézt z kola a že mají uhnout, protože evidentně jede šílenec. Cesta ubíhá parádně, sluníčko svítí a kilometry ubíhají. Na třicátém je drobná krizička, páč mne bolí zadek, nicméně pak pochopil, že neslezu, tak dal pokoj. Na 45tém z ničeho nic slyším nějaké divné zvuky (myšleno divné-divné, né standardní divné, které mé kolo produkuje průběžně) s hlasitým křup. Ou nou! Zastavuji a koukám, že můj nosič drží na jednom šroubu (ostatní koukají, proč proboha na ten závod beru nosič, ale to je jiná story). Třicet kiláků do cíle se mi fakt nosič na ramenou vozit nechce a tak volím tajnou skrýš, do Google map si zanáším připínáček s tím, že po závodě se pro to stavím. Je to natolik geniální nápad, že ho hned musím poslat Verče, která se mi směje. Odhlehčen vyrážím dál k občerstvovačce. Přijíždím a jsem svědkem souboje o poslední Miňonky. Jsem z toho zoufalý, protože na ně jsem spoléhal. Najednou můj šestý Miňonkový smysl mne zavede do tajné výdejny sladkostí a než to zpozorovali ostatní, už jsem v sobě jich měl celou nálož. Spokojen odjíždím. Je 52 kilometr a já si uvědomoji, že jsem se vlastně nepodíval kolik ten závod vůbec měří. Matně si pamatuji kolem 70km a k této myšlence se upínám. Miňonky mezitím působí a já jedu jako drak. Na 65km chci ještě přidat, ale slyším z dálky hudbu a hlahol. WTF! Už je prý cíl, což se nerýmuje s mojí původní představou 70 kilometrového závodu a připadám si trochu ošizen. Nicméně gulášek s čajíčkem v cíli mne obměkčil a já se mohu vesele vydat pro svůj nosič.

Sedám do auta a do navigace dávám špendlíček. Projíždím asi tři zákazy vjezdu a u posledního, nejvýhružnějšího, musím s autem zastavit. Jako ještě 2,5km k tajné skrýši? Vyndavám kolo a tedy jedu hledat poklad s navigací v ruce. Do kopce. Do nekonečného kopce. Prskám, ale štastně se shledávám s nosičem. Nakonec u auta nestojí ani policajti, ani nasraný hajný, tak sedám a jedu co nejdřív pryč. Domů už je to zkopečka, takže paráda. Suma sumárum i přes drobné neřesti musím říct, že to bylo super a snad si to ještě jednou někdy zopakuji.

Tak si tak vesele spím a najednou mne poleje studený pot, protože si vzpomenu, že nemám vůbec nic připraveno na můj nový předmět v novém semestru. Vylézám z postele, že teda něco udělám, zjišťuji, že jsem dement a mám podklady v práci. FFS. Čumákuju na spícího kocoura a přemýšlím kolika se tak dožívají kočky. Pak mne napadlo, že by bylo dobré udělat něco pro dobro rodiny! Plačinky pro všechny!

Hledám recept na Googelu a vypadá to easy. Všechno míchám v přibližně správném poměru z přibližně správných surovin a jde se na to. První palačinka je takový mrzáček, ale to tak už v životě bývá. Potom už to jede samo. U šedesáté palačinky zjišťuji, že se jedná asi o recept pro menší dětský tábor, ale nenechám se demotivovat a střílím jednu za druhou jako čínské děti iPhony.

Z chůvičky se najednou ozývá „Tatííí“ a je čas nasadit paralelizaci a snažím se udržet se v superpozici mezi Lily a pánví. Docela to jde. Pak s hrůzou zjišťuji, že ze surovin na potěr je prošlé snad vše. Předávám palačinkové žezlo Verče, skáču do auta s cílem místní Jednoty. Po úspěšném náletu na ospalou obsluhu proletariátní prodejny se vracím a vítězoslavně usedáme k stolu k společné snídani. Všichní září nadšením.

Ou jes! Letos opět na půl Ironmanu v Zell am See. Na tento rok jsem si dal víceméně jediný cíl – neslézt z kola na giga mega 15km kopci, kde slejzá půlka startovního pole (včetně mě poslední tři roky). Petře to dáš, jsem si řekl a tak jsem to i udělal. Sice to bolelo a asi jsem se na tom zničil na zbytek závodu, ale ten pocit, kdy předjíždím na mé trochu lepší Libertě ty borce s namakanými koly za dvě stě litrů, který je tlačej do kopce, je k nezaplacení. No a pak už to jenom dojet se ctí, myslím, že se mi to docela povedlo i díky faktu, že poslední 3 km běhu začalo mrtě pršet a já jsem se bál, že mi potřetí za sebou zruší závod, tak jsem si podruhé řekl, Petře do dáš! Předběhl jsem nějakého děda, který se evidentně v té vodě po kotníky rochnil a s mocným řevem a gestikulací jsem doplaval do cíle! Všeho všudy, boží. Děkuji Kátě za úplně nejvíc boží ceremonii na konci a teď už jenom blažený spánek. A děkuji Verče, za distanční podporu a trpělivost s mojí absencí.